32.Kapitola-Opravdu velké přípravy
Proměnit se zpátky z hipogryfa pro Harryho nebyl takový problém, jako uzvednout se na vlastních nohách. Ron, který se také trochu kymácel ze strany na stranu, však Harryho podepřel z jedné strany, Hermiona z druhé, a pak vyšli opatrně k hradu. Harryho nohy se začínaly vzpamatovávat a už když vstupovali do hradu a přehazovali přes sebe neviditelný plášť, šel Harry docela sám. Po cestěnepotkali vůbec nikoho. Byly už tři ráno, když dorazili do nebelvírské společenské místnosti.
„Aspoň víme, že Filch taky spí,“ zazubil se Harry unaveně, „ve tři ráno.“
„Jo, ve svým kabinetě se svíčkou v ruce, kdyby zase něco slyšel,“ zívl Ron a při tom pomyšlení se oba rozesmáli. Hermiona zatím pozorovala Harryho, jako by na něm bylo dnes večer něco zvláštního.
„Co se děje?“ Harrymu už její zkoumavé pohledy byly nepříjemné.
„Přemýšlím,“ prohodila, jako by nic, ale Ron s Harrym dobře věděli, že tak krátká odpověď není u Hermiony obvyklá. Něco se dělo.
„No tak, Hermiono,“ Ron se zvedl z křesla a chytil ji za ruku, „všechno dopadlo dobře. A bylo to bezva, nebo ne?“ Hermiona se na něho podívala skelníma očima. Ani Harry si nemohl nepovšimnout, jak jí po obličeji stékají slzy. V ten okamžik věděl, že nebrečí kvůli dnešnímu večeru. Ron Hermionu objal a ta se mu rozplakala přímo v náruči. Harry se cítil, jako někdo navíc. Jako někdo, kdo je tou příčinnou a teď tu přihlíží tomu neštěstí a nic s tím nedělá. Bylo mu opravdu špatně.
„No tak, bude to dobrý,“ utišoval ji Ron a při tom pohlédl na Harryho, jako by se chtěl ujistit, že mluví opravdu pravdu a všechno bude dobré. Jak to měl Harry vědět? Chvíli pevně sledoval Ronův pohled, než mu kamarád uhnul. Ron s Hermionou se poskládali ke krbu na zem a opřeli se o Harryho křeslo. Ten tiše sledoval malinké plamínky dohasínajícího ohýnku, jak, přestože věděly, že brzy vyhasnou, stejně dál urputně bojovaly a natahovaly se všemožně do stran. Byl to zajímavý souboj. I když to vypadalo, že je zbytečný. Harry vstal, chytil jedno poleno a přihodil jej do ohně. Chvíli to trvalo, ale malinký plamínek, tolik toužící, aby neuhasl, se vzchopil a pořádně se rozhořel.
„Teď to nebylo zbytečné,“ podotkl Harry, jako by sám pro sebe, Ron s Hermionou jej ale pečlivě pozorovali a opravdu netušili, co tím myslel.
„Jistěže ne, je důležité, abychom cvičili,“ usoudil Ron, ale Harrymu bylo jasné, že zase mluví o dnešním večeru a vůbec mu nerozumí.
Harry teď přemýšlel horlivěji, sedíc úplně u krbu. Tyhle myšlenky se mu hlavou honily už dlouhou dobu, ale teprve nyní se cítil na to, aby si je mohl pořádně uspořádat a vyvést z nich důsledky.
„Na co myslíš, Harry?“ zeptala se Hermiona ještě stále roztřeseným hlasem.
„Jsem jako ten plamínek,“ řekl Harry zasněně. Vlastně to nemluvil ani on, ale nějaký vnitřní hlas hluboko v něm, který si nyní vzal slovo a Harry s tím nic neudělal. „Ale je tu rozdíl. Ten plamínek nikdy nepomýšlel na to, vzdát se. Nikdy nebyl unavený, protože věděl, že mu někdo pomůže…“
„Ty víš, že mi ti taky pomůžeme,“ skočila mu Hermiona horlivě do řeči, nejspíš to chápala tak, že svým pláčem ukázala slabost a myslela si, že Harry pochybuje o tom, že by mu s Ronem pomohli.
„Vím,“ přikývl Harry, „ale za jakou cenu,“ když si všiml jejich nechápavého výrazu, usmál se. „Když přihodíte polínko, víte téměř jistě, že se ten ohýnek vzchopí…že neselže.“
Ron si to ještě hodnou chvíli přebíral, za to Hermiona už naprosto rozuměla.
„Harry, možná…možná jsi to slyšel už víckrát, ale ty jsi velký čaroděj…“
„Jistě, vždyť to máš i v krvi. Vždyť Albus Brumbál je tvůj prastrýc,“ chytal se Ron úplně mimo.
…není to tím, co dokážeš, ale je to tím, co máš v srdci,“ pokračovala Hermiona a neustále napjatě pozorovala Harryho obličej. „Stačí, když se necháš vést svým srdcem, jako jsi to dělal vždycky. Nemysli na ostatní a na to, co o tobě říkají a co si myslí. Mysli jen na to, co chceš udělat,“ zakončila Hermiona.
„Máš pravdu Hermiono,“ pousmál se Harry. „Díky,“ už to byl zase on. Už se zase cítil, jako by byl sám sebou.
„Ta…slabost, co mě přepadla,“ pokračovala Hermiona a tentokrát ona nyní zvážněla ještě více, „nebyla z toho, že bych ti nedůvěřovala. Jen…přepadl mě strach, že bych někoho z vás ztratila,“ sklopila oči k zemi.
„Toho se bojím každý den,“ podotkl Harry a Hermioně to očividně úplně stačilo na to, aby se uklidnila, že je to normální.
„Tak…teď bych šel ale spát, už je půl čtvrté a zítra nás čekají ještě poslední úpravy před Mogus Plasma,“ podotkl Ron a Harry si v ten moment uvědomil, že Mogus Plasma má být v pondělí, které je vlastně pozítří.
„Co?“ zeptal se Ron, který si všiml Harryho zmateného pohledu.
„Myslím, že Mogus Plasma nebude jen obyčejný výlet. Bude to ten náš poslední výlet, na který jsme se tolik připravovali,“ přikývl Harry rozhodně a jeho oba přátelé se odhodlaně posbírali ze země.
„Tak to je dvojnásobný důvod, jít spát. Zítra nás čeká velká příprava,“ podotkl Ron a všichni tři se rozešli k ložnicím.
Na druhý den se Harry vzbudil v osm hodin. Ron ještě spal, ale Harry prostě nemohl. Měl zase ten sen s jeskyní, ale nedostal se nikam. „Zjistím to až tam,“ zamumlal si pro sebe. Už se mu nad tím nechtělo přemýšlet. Spíš ho napadlo, jak se vůbec dostanou k Hraniční jeskyni. Harryho napadlo, že by mohli letět, pokud však stromy nezakryjí hledané místo, což se nejspíš stane. Potom ho ještě napadlo, že by si měli s Ronem a Hermionou projít několik vhodných kouzel, kdyby náhodou narazily na něco naprosto nečekaného. Harry byl pevně rozhodnutý pořádně se připravit, ale už když si oblékl kalhoty a chystal se vydat ven z ložnice, vtrhla tam Hermiona.
„Dobré ráno Harry, ty už jsi vzhůru?“ zeptala se, jako by ji to nanejvýš překvapilo a pohledem spočinula na spícím Ronovi.
„Dnes máme spoustu práce,“ prohodil Harry, ale měl takový dojem, že, přestože si to Hermiona moc dobře uvědomuje, nepřišla sem jen kvůli tomu. „Ron ještě spí,“ podotkl ještě.
„No…to vidím,“ řekla Hermiona trochu rozmrzele, „hlavně, že mi opakoval, abych nezaspala.“
„Vy jste se někam chystali?“ ptal Harry, ale najednou si připadal jako Moody, který kde co ví, aniž by to bylo řešeno. Samozřejmě, že Harry neměl žádné čarovné oko, ale už při pohledu do Hermionina obličeje mu bylo jasné, na co se ti dva dnes ráno smlouvali. Očividně to byla jediná volná chvíle, kterou spolu mohli trávit a užívat si jí asi tak, jako Harry s Jeny chodívali ven na procházky po školních pozemcích. Harrymu už bylo alespoň jasné, proč jej ráno nebudili a čekali na něj rovnou na snídani. „Já…chtěli jsme se jen…projít,“ podle Hermioniny červené tváře bylo všechno jasné. Harry se usmál. „Tak to bys ho měla vzbudit,“ připomněl jí Harry a pomalu vyšel s pokoje, aby zůstali sami. Ve společenské místnosti ale už někdo kupodivu byl. Harry si ani nevšimnul, že Neville byl už dávno vzhůru a odešel z ložnice jako první.
„Dobrá ráno,“ pozdravil Harry a Neville se na něho trochu přiospale a zmateně podíval.
„Dobré ráno Harry,“ prohodil. „Ani jsem si nevšiml, kolik je hodin, že už je pomalu čas na snídani,“ jako by se omlouval.
„Ještě je spousta času,“ zazubil se Harry, „ani jsem si nevšiml, že jsi vzhůru,“ podotkl ještě. Měl totiž pocit, jako by najednou s Nevillem nebyl schopný se normálně bavit a jako by nebylo žádné rozumné téma pro jejich rozhovor.
„Ano…“ Neville se zatvářil opravdu dost unaveně, „nemohl jsi spát?“ zeptal se s nanejvýš zkoumavým pohledem a Harry jen tiše přikývl.
„Omlouvám se za všechny potíže,“ pokračoval Neville, ale Harry byl z toho naprosto zaražený.
„Za jaké potíže?“ nechápal.
„Které ti nastali tu noc, kdy poprvé padl V-Voldemort,“ přestože se Neville zachvěl při vyslovení Jeho jména, očividně byl pevně rozhodnutý vyslovovat jeho jméno už napořád.
„Jak by ses mohl omlouvat za něco, cos nemohl ovlivnit?“ pousmál se Harry. „Nechci, aby ses tím vůbec zabýval,“ posadil se do křesla vedle Nevilla, „protože už se to stalo a nikdo to neovlivní. Teď záleží jen na tom, co s tím uděláme, nemyslíš?“ řekl rozhodně Harry a byl tak naprosto přesvědčený, že ta včerejší slabost, která jej přepadla, je nadobro pryč. Byl dokonce tak pevně rozhodnutý postavit se Voldemortovi čelem, že svojí jistotou okamžitě přesvědčil i Nevilla. Tomu se rázem vytratila z obličeje veškerá lítost a nejistota.
„Jsi na něj připraven?“ zeptal se Neville. Očividně nebyl jediný, kdo se domníval, že jejich výlet na výstavu Mogus Plasma bude jen obyčejný výlet.
„Udělám všechno proto, abych Voldemorta zastavil,“ přikývl Harry a Neville vzal knížku, kterou si tu očividně pročítal, než přišel Harry a začal v ní listovat. Harry si všiml nápisu na její tmavě zelené čelní desce. Jmenovala se Základní léčivé byliny.
„Chtěl jsem tu najít nějaké byliny, které by se ti mohli shodnout, kdyby se…něco stalo,“ podíval se upřímně Harrymu do očí. Očividně byl trochu vyděšený při pomyšlení na to, co bude teď někdy v budoucích dnech následovat stejně, jako Harry, přesto byla v jeho pohledu jakási odhodlanost.
„Toto je obyčejná ranhojička, která roste prakticky všude, ale málokdo ji jen tak používá,“ podával Neville Harrymu obrázek s popisem, „protože se velmi lehce plete s jedovatkou. Stačí, když se podíváš na ten kořen, podívej.“
„Ranhojička má tenké rozvětvené kořínky,“ podotkl Harry svůj postřeh.
„Přesně tak,“ přikývl spokojeně Neville, „zatímco jedovatka by měla jeden tlustý zakroucený kořen. Musíš si dát opravdu moc velký pozor Harry, občas to dá velkou práci vytáhnout tyto rostlinky vcelku s kořenem tak, abys ji mohl bezpečně určit.“
„A kdybych se spletl?“ zeptal se Harry, přestože tušil, jak zbytečný dotaz to je.
„Jedovatka působí velmi rychle, nemusel by ses dožít druhého dne,“ kývl významně Neville. „Jinak ranhojičku stačí najemno pomačkat ve vodě nebo v krajní nouzi požvýkat a pak přiložit na ránu. Měla by snížit bolestivost a pomalu začít léčit a zatahovat rány.“
„Funguje i na rány od kouzel?“
„Záleží na tom, jaké kouzlo je způsobilo, ale na většinu ano, i když působí pomaleji.“
„Díky,“ Harry se podíval na Nevilla, který se pousmál.
„Nejsi v tom sám, Harry.“
Zbylou hodinku Neville Harrymu ukazoval další běžné rostliny, které by mu mohli pomoci, kdyby se např. ztratil, zranil nebo by se odněkud potřeboval dostat. Harry byl překvapený, jaká spousta rostlin roste běžně kolem něj a má tolik léčebných účinků.
„Dobré ráno,“ ozvalo se asi po hodince za Nevillem a Harrym. To už se Hermioně podařilo vzbudit Rona a oba se vypravili očividně rovnou na snídani. „Co to tu děláte?“ zeptala se Hermiona zaujatě.
„Neville mi tu ukazoval nějaké důležité rostliny,“ prohodil Harry a Neville zaklapl knížku.
„Myslím, že to je tak všechno, hlavně to nezapomeň, půjčím ti tu knížku, ať si to ještě můžeš zopakovat,“ podal Harrymu knihu.
„Díky,“ zazubil se Harry a vydal se zpět do ložnic, aby si Nevillovu knížku schoval.
Dean a Seamus už byli také vzhůru a zrovna se oblékali. Když tam Harry přišel, Dean zrovna něco dořekl a bylo ticho.
„Dobré ráno,“ pozdravil oba kamarády Harry a tvářil se jako by nic. Oba jeho spolužáci něco jednohlasně zamumlali a Harry položil knihu na stůl.
„Harry,“ zarazil ho Dean mezi dveřmi. „Počkej, prosím, chtěli jsme ti něco dát.“ Harry se nechápavě otočil.
„Víš, s Deanem jsme tak přemýšleli,“ chytil se okamžitě slova Seamus, „a jak pořád nosíš hůlku za páskem od kalhot, napadlo nás…víš…že by se ti to mohlo hodit,“ podal Harrymu krásné kožené pouzdro na hůlku s jakými si vzory. Harry nemohl ani mluvit, jak měl vyražený dech.
„To víš, určitě to bude pohodlnější v pohybech a nemusíš se bát, že ji někde ztratíš, protože má na vrchu i zapínání a taky je to bezpečnější, kdyby vypálila,“ usmál se Dean.
„Já…mockrát vám děkuju,“ Harry cítil, jak mu štěstím bije srdce. Přestože tohle všechno značilo, že je každý s jeho přátel téměř přesvědčen, že na Mogus Plasma se něco přihodí, nikdo necouvl a navíc Harryho podporovali. Kdyby se to stalo ještě včera před Harryho večerním rozhovorem s Ronem a Hermionou, Harry by si byl jistý, že to je způsob, jak se s ním ostatní chtějí rozloučit.
„To nic Harry,“ usmáli se jeho oba kamarádi a když si Harry zastrčil svoji hůlku do nového pouzdra a pověsil si jej k pasu, všichni tři vyšli k obědu.
Harry měl dnes opravdu výtečnou náladu. Po cestě na snídani se k Harrymu, Ronovi, Hermioně, Nevillovi, Deanovi a Seamusovi ještě přidala Ginny a asi dalších pět nebelvírských studentů. Zmijozelští tiše přihlíželi od vedlejšího stolu a nechápali, co ostatní vede k tak dobré náladě a všeobecnému veselí. Lee navíc udělal pár svých kousků, na kterých se podepsali ještě loni i Fred s Georgem a nikdo z profesorů se výjimečně nerozhodl jít udělat trochu klidu k nedělní snídani. Dokonce i Snape se zájmem přihlížel k podivné zábavě připomínající nějakou oslavu, která se rozléhala celou Velkou síní a nabírala větších a větších rozměrů.
Protože počasí venku bylo naprosto překrásné a skoro až prázdninové, přestože prázdniny začínali až za dva měsíce, všichni se vydali ven, aby se trochu protáhli. Po chvíli se Harry podíval směrem k Ronovi a Hermioně, protože bylo na čase, aby šli všichni tři ještě dokončit poslední přípravy, ale oba dva jeho přátelé se očividně moc dobře bavili. Harry je tedy nechtěl rušit a řekl si, že jim zrovna neuškodí, když si dobrou náladu ponechají a ještě chvíli se budou bavit.
Harry se tedy vydal opatrně k hradu, aby si toho nikdo nevšiml a nevyptával se, ale ani by se nemusel snažit, protože jej nikdo vůbec nezpozoroval. Byl tu ovšem Střevlík, kvůli kterému si Harry musel dát pozor, ten ale, přestože stál v povzdálí, sledoval hlavně hlouček a tvářil se smrtelně bledě. Přestože by Harryho musel vidět, že nestojí mezi ostatními, ale jde spěšným krokem k hradu, očividně byl zamyšlený a jako by byl k smrti vyděšený. Harrymu bylo jasné, že je to jeho reakce na zítřek. Všem to bylo jasné, že se něco stane. I Harry to věděl, už ze svých snů, které byli silnější a silnější, jako tehdy, když se mu zdál ten sen o chodbě a zamčených dveřích. Střevlíkova reakce ale byla naprosto opačná, než jakým se dělal. Harrymu ale i přesto bylo jaksi líto. Také se, při pomýšlení na zítřek, bál a pokaždé se mu rozbušilo srdce. Harry se rozběhl k hradu a vběhl dovnitř. Najednou mu ale jizvou projela strašlivá bolest a jakoby se mu dostala rovnou do hlavy, která zakázala tělu se hnout, Harryho nohy selhaly a skácel se k zemi. Chodba i schodiště bylo prázdné. Většina studentů byla venku, kde se připravovala na závěrečné zkoušky nebo se učili vevnitř a podle hluku s Velké síně tam sedělo jen pár studentů. Harry, ležíc na obličeji se snažil bolest, projíždějící jizvou až do všech částí těla, ovládnout a položil ruce na podlahu, aby se zvednul. Cítil však jen, jak se mu ruce nesnesitelně třesou a měl pocit, jako by ho bolest ovládala, jako by ho někdo mučil.
„Ano Harry, tak ty mi chceš vzdorovat?“ zaslechl ten hrozný hlas Voldemorta. „To mě mrzí, že právě ty ke mně nemáš žádný respekt, žádnou úctu. Právě ty by sis měl vážit života, který už beztak bude krátký.“
„Dej mi pokoj!“ rozkřikl se Harry, ale další bodavý nával bolesti jej umlčel.
„Ale to přeci nejde Harry, vždyť víš, že jsme jaksi spojeni, že máme něco společného. Ale tentokrát jsi v tom sám a Brumbál už tě nijak neochrání. Je to jen mezi námi dvěma Harry,“ Harry cítil jeho sípavý smích až v žaludku. „Zničím tě,“ zavrčel hrozebně Harry, „za to všechno, co jsi provedl mým rodičům i Síriusovi, já tě zničím,“ Voldemortův hlas ustal a jako by stál před chvílí u Harryho a najednou zmizel. Harry cítil, že se mu vrací cit do rukou a nohou a zvednul se. Ruce se mu ještě stále třásli, tentokrát ale zlostí. Harry se snažil potlačit zbytek bolesti, která úspěšně ustupovala do jizvy a v ní se pomalu vstřebávala.
„S kým jsi to mluvil, Pottere?“ Malfoyův hlas byl zmatený. Byl tu sám.
„S Voldemortem,“ Harrymu bylo naprosto jedno, jak Malfoy zareaguje, automaticky si přiložil ruku k pouzdru s hůlkou. Malfoyův pohled sklouznul k Harryho novému pouzdru a křivě se pousmál.
„Tak vidím, že se před smrtí snažíš trochu vybavit pro lepší pocit,“ smál se. „Je to ale zbytečné, Pottere, Jemu neunikne nikdo, i když se ti to dařilo. Nemá slitování s nikým, kdo zapříčiní smrt jednoho z jeho nejlepších smrtijedů.“
„Nebuď směšný Malfoy. Voldemortovi je jedno, kdo z jeho smrtijedů zemře, jsou to jen poskoci,“ prohodil zlostně Harry.
„MŮJ OTEC NEBYL NIČÍ POSKOK!“ Draco vyběhl proti Harrymu, který se však uhnul, když se Dracova ruka dotkla jeho obličeje. Harry upadl znovu na zem a s pevně zavřenýma očima se kamsi propadal. Viděl temnou postavu ležící někde uprostřed močálů. Cítil, jak je ten člověk slabý a nemůže se hýbat, jak umírá. Zatím ale dýchal. Ležel obličejem k zemi, jednu polovinu tváře měl ponořenou to vody, ale druhou Harry viděl a stačilo mu to naprosto k tomu, aby rozeznal, komu patří. Člověk se k němu s velkou námahou otočil. Jeho oči, které bývali kdysi plné zloby, krutosti a nenávisti vůči Harrymu a jeho přátelům byly plné prosby, lítosti a bolesti. Harry už se dál nemohl dívat na to zubožené tělo, ležící a pomalu umírající někde v močálech. Vracel se zpět. Tmavá postava mu z očí zmizela téměř okamžitě a netrvalo dlouho a močály zmizeli také. Harry ležel na studené podlaze a díval se směrem nahoru přímo do Dracových bolestných očí, které se na něj upírali.
„Už se ani neudržíš na nohách, Pottere?“ zamířil na Harryho hůlkou.
„NE!“ Dracův překvapený obličej náhle zmizel. Když se znovu postavil na nohy zjistil, že to byl Snape, kdo zasáhnul.
„To už je podruhé, co vás má Střevlík chránit a vy jste mu prostě uprchnul Pottere,“ káral Harryho, ale ten jako by tu ještě stále nebyl přítomen. Hleděl ochromeně na zmítajícího se Draca. Teď už Harry chápal, proč Brumbál Malfoye nevyhodil ze školy.
„Nepotřebuji ho,“ podotkl Harry otupěle.
„Jistě, vidím, že vám nic nedošlo, Pottere,“ zavrčel zlostně Snape a to už tu byla i profesorka McGonagallová, Hagrid a Tonksová.
„Panebože, už zase?“ zasteskla si McGonagallová a letmo si Harryho změřila pohledem. „Není vám nic Pottere?“
„Ne…ale…Malfoy…“
„Ano, ale musíte pochopit, co teď prožívá, ať byl jeho otec kým chtěl, byl to otec. Vy nejvíce by jste měl chápat, jaké to je, ztratit rodiče,“ vysvětlovala McGonagallová, „tentokrát už to ale nemůže profesor Brumbál omluvit, Malfoyi,“ otočila se k Dracovi.
„Ale Lucius Malfoy….on…není mrtvý,“ řekl Harry spěšně a všichni, včetně zmítajícího se Draca, zůstali stát ochromením.
„Co to říkáte, Pottere,“ osopil se na něho okamžitě Snape. „Lucius Malfoy byl
chycen a vyslán do Azkabanu, kde nedávno zemřel.“ Harry se musel nadechnout, aby tuto novinku vstřebal.
„Samozřejmě to nikdo nevěděl a dokonce se nám to podařilo utajit i před Denním věštcem s pomocí Ministerstva kvůli několika důležitým událostem, které měli nastat,“ vysvětlovala McGonagallová. „Ale Lucius Malfoy nezvládl nápor mozkomorů a zemřel asi před měsícem.“
„Tak to nebyl on,“ bránil se Harry, který si ani nevšiml Dracova zaujatého pohledu. Malfoy se jako na povel přestal zmítat a tiše naslouchal každému Harryho slovu.
„To je ale jistě nesmysl a nějaké nedorozumění,“ vyvrátila mu to okamžitě McGonagallová, „co vás k tomu dovedlo?“
„Když se mě Draco dotknul, někam jsem se propadal. Bylo to uprostřed nějakých močálů. Ležel tam člověk, velmi slabý a umíral, ale byl to určitě Lucius Malfoy, zatím živý,“ zakončil Harry, „víte přece, že není jediný, komu se podařilo uniknout z Azkabanu.“
„Myslíte Siriuse Blacka?“ pohlédl na něj zkoumavě a téměř provokativně Snape.
„Myslím tím i Bartyho Skrka například,“ oplatil mu Harry upřený pohled.
„Tak on žije?“ vyhrkl Draco a nahrnul se k Harrymu. Harry se původně obával, že se po něm Malfoy znovu začne sápat, ale nepodařilo se mu nahmatat zpátky svoji hůlku. Nebylo jí zapotřebí, protože Draco se chtěl postavit přímo do cesty Harrymu, jako by uměl myslozpyt a chtěl vědět, jestli si jeho nepřítel nevymýšlí. Očividně tomu uvěřil podle spokojeného pohledu, který se mu objevoval ve tváři a Harry měl dojem, že ten podivný sinavý obličej začíná růžovět a Malfoy se stává opět takovým, jakým býval, ale po zbytek letošního roku jej tak skoro nikdo neviděl, protože se nějak změnil.
„Je ale moc slabý. Sám asi moc dlouho nepřežije,“ podotkl Harry trochu ledabyle aby zkusil, jak Draco zareaguje, ten jen pokýval souhlasně hlavou.
„Nemám tě rád, Pottere, ale život mého otce je důležitý…,“ začal Malfoy.
„Tvůj otec je smrtijed,“ vyhrkl trochu nepromyšleně Harry, ale Malfoy se jen ušklíbl.
„Proč myslíš, že takhle skončil? Myslíš si, že můj otec je tak hloupý, aby se dostal do takové léčky?“ probodával Harryho pohledem. „Můj otec nechtěl nic víc, než jen trochu moci…“
„A Voldemort ho za to potrestal,“ doplnil ho Harry.
„Bylo to šílenství, jenomže to, co jsi zatím dokázal ty, Harry Potter…,“ už zase mluvil svým znechuceným hlasem, „a že tě nedokázal už od svého znovuzrození zabít, začíná šířit jakési obavy. Je silný snad víc, než kdy dřív, ale jsou tací, kdo o tom pochybují, Pottere, a za to můžeš ty,“ ušklíbl se nepříjemně Malfoy.
„Vy jste se ale nepřidal k smrtijedům, Draco?“ zeptala se McGonagallová, která byla očividně stejně, jako Harry a Snape, vyvedena z míry tolika informacemi.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Draco, „všechno vím od svého otce,“ podotkl ještě.
„Víte ještě něco?“ zeptal se Snape, ale Malfoy jen zavrtěl hlavou.
„Myslím, že by jsme měli jít za profesorem Brumbálem,“ pohlédla McGonagallová významně na Snapea a ten popotáhl Malfoye za rukáv hábitu, aby šel také. „Vy, Pottere, prosím najděte Střevlíka, ať nezůstanete sám, myslím, že v této věci už nám nejste prospěšný,“ Harryho třídní profesorka jej nechala udiveného stát, otočila se na podpatku a spěšně odcházela za Snapeem a Malfoyem. Harry si to nějak nemohl srovnat. Jak je možné, že při každé drobnosti šel do ředitelny, ale teď, když byl znovu napaden Malfoyem a ještě k tomu přišel na to, že Lucius Malfoy žije, měl akorát vyhledat Střevlíka?
Doufám, že to zase není Brumbálův způsob, jak mě chránit, pomyslel si pro sebe Harry a spěšně se vydal do nebelvírské věže pro Nevillovu knížku a pak co nejrychleji do Tajné místnosti, aby tam mohl nacvičovat nejrůznější útočná i obranná kouzla.
Asi za dvě hodiny, když Harry začínal pociťovat velkou únavu po nekonečném zkoušení a opakování, se objevila Hermiona s Ronem. Ani jeden z nich se netvářil nijak překvapeně, očividně čekali, že to Harrymu nedá a najdou ho v Tajné místnosti, jak se připravuje.
„Co to je za knihu?“ zeptala se Hermiona a prohlížela si Nevillovu knížku, kterou půjčil Harrymu.
„To je od Nevilla, prý by mi to mohlo pomoct,“ prohodil Harry, když si zrovna nacvičoval pohyb zápěstí u jakéhosi kouzla, které by mělo podle knihy vrhat oheň.
„Jsi si jistý, že by ses měl sám učit nová kouzla, Harry?“ nakoukla mu přes rameno Hermiona.
„A co jiného bych tu dělal?“ otočil se po ní, už dost nevrle, Harry. „Místo, abys mě tu rozčilovala, tak bys mohla také nějaké vhodné najít a naučit se ho,“ poradil ji rozčíleně a Hermiona se do toho bez protestů pustila.
„Ty máš nové pouzdro?“ vyhrkl Ron a okamžitě se zohnul k Harryho pasu, aby si nové pouzdro prohlédnul.
„To je od Deana a Seamuse,“ utrousil podrážděně Harry, „můžu už pokračovat?“ zeptal se Rona zostra.
„Jasně,“ kývl Ron, „není to zvláštní, že tě ostatní teď tak berou a ještě ti pomáhají?“ zašklebil se na Harryho, ten ale už jeho radost nesdílel stejně tak, jako sám předtím.
„Je to milé, že tě chtějí podpořit,“ podotkla Hermiona, aby Rona podpořila. „Nás chtějí podpořit,“ opravil ji rázně Harry, „když jdeme dobrovolně proti zdi,“ zakončil trochu ironicky, ale jeho kamarádi se jen pousmáli a šli nacvičovat s ním.
Bylo už kolem oběda a Harry s Ronem si připadali, jako by se schylovalo k půlnoci a oni za sebou právě měli celý den v podobě hipogryfa a lva. Hermiona je totiž zanedlouho opustila, aby si šla ověřit ještě nějaká obranná kouzla a Ron s Harrym se navzájem snažili odzbrojit. Ron se pokusil Harryho zbavit hůlky kouzlem experialismus, ale Harrymu, který to už čekal, se podařilo najít perfektní obranné kouzlo proti této kletbě a tak se červený paprsek na Harryho výkřik, defensio, v mžiku obrátil proti Ronovi a než stihl cokoliv udělat, jeho hůlka letěla vzduchem a Harry s úsměvem mířil přímo na Rona.
„No tohle,“ vykřikl překvapeně Ron, „jak se ti do podařilo?“
„Harry, toto jsou kouzla, které by jsme měli probírat někdy v sedmém ročníku, ale to jen tak okrajově,“ upozornila ho Hermiona, která se zrovna vrátila a byla očividně stejně tak ohromená, jako Ron.
„Našel jsem je v jakési knize, kterou jsi mi dala, ani nevím, která z té velké hromady to byla,“ Harry se cítil o mnoho lépe, že se mu něco povedlo. Byl sice unavený, ale to celé nějak zpříjemňoval pocit, že by mohl být připraven víc, než si představoval a než v co doufal.
„Ano, myslím, že to bylo v knize Obranná kouzla od nejjednodušších po nejsložitější od Viktorína Domobrana, ale vypadá to, že jsi přeskočil nejmíň půl knížky,“ Hermionin hlas zněl tak trochu káravě, že si Harry nepřečetl celou knížku, už ale podle jejího pohledu byla nadšená, že se vůbec na nějaké ty kletby podíval a dokázal se některou z nich naučit.
„Harry, ty jsi ale odrazil kouzlo, jak je to možné?“ nechápal Ron.
„Jistě, že to je možné, Rone, jenom to moc kouzelníků nedokáže a tak se na to prostě tolik nezaměřují. Nemyslím, že jim to přijde zbytečné, ale možná to prostě nezvládnou,“ podotkla Hermiona, ale očividně tomu ani ona sama nevěřila.
„To kouzlo nebylo tak těžké se naučit, myslím, že by to zvládl kde kdo,“ nedal se Harry. „Spíš se na to zapomnělo anebo se obranná kouzla téhle podoby moc neučí, protože pokud člověk alespoň netuší, jaké kouzlo bude následovat, nemůže se proti němu bránit těmito kouzly.“
„To jako, že jsi věděl, co udělám?“ zatvářil se dotčeně Ron a Harry se musel smát, když jeho kamarád nasadil uražený pohled a odhodlaně na něho namířil hůlkou. „A ZNOVA!“ vykřikl naoko rozčíleně a oba se začali svíjet smíchy.
„No tak, znáš ještě nějaké obranné kouzlo, Harry?“ přerušila je Hermiona.
„Díval jsem se na kouzlo Scutum, ale buď dělám něco špatně s pohybem v zápěstí nebo s výslovností,“ dodal Harry.
„Proč si vybíráš tak složitá kouzla, Harry, je tu dohromady jen pět kouzel, která ovládala menší skupina kouzelníků, a ty si vybereš právě dvě z nich,“ postěžovala si Hermiona.
„A ani jedno z těch pěti kouzel nemusí na Voldemorta působit,“ doplnil ji Harry.
„Možná by to chtělo takové jednoduché kouzlo, víš…hodně staré, které by mohl podcenit stejně, jako to, které použila tvoje mamka, Harry,“ napadlo Rona a Harry s Hermionou mu museli dát za pravdu.
„Dobře, jinak máš asi pravdu, Harry. S Voldemortem to nebude dvakrát jednoduché a měli by jsme se na něj připravit pořádně, kouzla ze třeťáku ho sotva zarazí. Jaký pohyb zápěstím děláš při té kletbě?“ zeptala se Hermiona.
Harry se pevně postavil a namířil směrem na seď za Rona, který i přesto raději ustoupil na bok a potáhl rukou nejprve k zemi, pak obtáhl pomalejší půlkruh směrem ke své levé ruce a jakmile se mu ruka dostala do vzpažení, prudce ji strhnul zpět do původního stavu, ze kterého vycházel, ale tentokrát hůlka mířila o něco víc. Při tom všem Harry pronesl kletbu: „Scutum“. Nic se však nestalo.
„Víš, na to k musíš přidat větší důraz. Rukou pohybuješ správně, ale nezapomeň, že toto je jedno ze silových kouzel stejně, jako například Patronovo zaklínadlo, musíš do něj vkládat jisté pocity. Stačí, když se pokusíš dát nejen do pohybů zápěstí, ale také jako by i do hůlky, sílu. Zkus si představit, že máš v sobě spoustu energie a adrenalinu, který se prostě pokusíš vehnat myšlenkami do hůlky,“ zakončila svoje poznámky Hermiona.
„Jak to můžeš vědět, že je to správně, když jsi to ještě nikdy nezkoušela?“ divil se Ron.
„Víš, jsou věci, které se dají z knih vyčíst, když si dočteš celý odstavec,“ smála se Hermiona a popošla dál od Harryho. „Mělo by to mít podobný efekt, jako Patronovo zaklínadlo, jenomže to neplatí na Mozkomory a toto kouzlo poté, co jej vyvoláš, musíš udržovat pohyby rukou v místech, kde štít tvoříš. Nejlepší je prý kroužit pak rukou, aby se tvořil před tebou kruh – to je nejlepší formace, celé kouzlo ale funguje do té doby, co pociťuješ tu energii,“ dodala Hermiona.
„Tu momentálně nepociťuji už vůbec,“ zaškemral Ron a unaveně sebou seknul do rohu ke zdi.
„Tak to zkus,“ vybídla ho nedočkavě Hermiona.
Harry se zhluboka nadechl a protřásl si ruce, které po dnešku už sotva cítil. Potřeboval se ale co nejrychleji probrat a jakmile si přešlápl, tentokrát namířil na Hermionu a pevně se na ni podíval.
„SCUTUM!“ vykřikl po chvíli silným hlasem. Měl pocit, že více sil dal do výkřiku než do pohybů rukou a do hůlky a tak se nic nestalo. Hermiona s Ronem mu museli dát zapravdu, že se musí více soustředit na své ruce a na to, co dělá, a že křikem to nevyřeší. Harry to tedy zkusil znova.
„Scutum!“ tentokrát cítil, jak moc silný se cítí a jak mu ta energie projela tělem, bylo to ale příjemné. Najednou se před Harrym objevilo silně oranžové světlo, které ale okamžitě zmodralo do jakési vodové barvy. Harry si připadal, jako se by na Hermionu díval pod vodou.
„Výborně Harry,“ volala Hermiona nadšeně, „a teď vydrž. Zkusíme, jestli to kouzlo udržíš i z útočnou kletbou. Nezapomeň se soustředit. Štít by měl to kouzlo pohlcovat. Mdloby na tebe!“ vykřikla, k Harrymu obrovskému údivu, Hermiona, ale Harry se nenechal vyvést z míry, i když po dopadu Hermioniny kletby na Harryho štít se trochu zakymácel, dál se snažil nechat proudit svoji sílu pomocí vůle a dařilo se mu to dlouho dobu, než Hermiona konečně sklonila svoji hůlku. Harry cítil, jak mu brní pravá ruka, kterou kouzlo zadržoval, ale cítil se opravdu skvěle.
„Harry, myslíš si…,“ začal Ron, ale na chvíli se zasekl, jako by si to všechno promýšlel, aby neřekl něco nesmyslného nebo zbytečného, „že by to kouzlo platilo i na kletbu Adava Kedavra?“ dokončil nakonec svoji myšlenku.
„Já nevím,“ odpověděl Harry.
„Ve skutečnosti na tuto kletbu neexistuje protikouzlo Rone,“ podotkla Hermiona to, co už všichni věděli. „Víš, je ale pravda, že protivník nemůže tušit, že právě toto kouzlo někdo chce použít a tak neví, proti čemu se bránit. Já si ale myslím, že to nejde,“ dodala a očividně začínala mít docela naspěch. A měla důvod, protože už bylo kolem třetí hodiny a vypadalo to, že oběd už nenávratně ztratili. Nejvíce to mrzelo Rona, ten se ale začal bavit tím, že na Harryho volil nejrůznější kletby a Harry se snažil pomocí dvou nových obranných kouzel ubránit. Nevyšlo mu to jen jednou, když hned po odražení Ronova útoku jeho kamarád zaútočil okamžitě znovu a Harry se nestihl zorientovat. To už ale jeho hůlka ležela na zemi.
Všichni tři skončili kolem páté hodiny naprosto vyčerpaní, ale tak nějak v přesvědčení, že dnes poctivě cvičili. Když se vraceli do Nebelvírské věže, potkali Nevilla, který je zarazil.
„No vy snad nejdete na to shromáždění?“ zeptal se zaraženě.
„Na jaké?“ nechápal Harry.
„No přece na to s Tonksovou. Mají nám tam říct víc o zítřejší výstavě,“ zakroutil Nevill hlavou. No jistě, jak jen mohli zapomenout. Ještě štěstí, že Nevilla potkali a ten jim to připomněl a navíc ještě, že už se vydali zpátky a nezůstali v Tajné místnosti, taky by je mohl někdo začít hledat a to by nebylo dobré.
„Kde jste byl?“ vyhrkl na Harryho Střevlík hned u vchodu. „To teď nebudeme řešit,“ zarazila ho přísně McGonagallová a pohledem Harryho poslala na své místo. „Tak, když jsme tu už konečně všichni. Mohli bychom začít,“ začala McGonagallová. „Já přísně proti Potterovi protestuji. Nebezpečí přitahuje on a k pravidlům respekt nemá. Neposlechne. Prodiskutovat chci to,“ ozval se Seněgev. „S tím bych souhlasil,“ hlesl odněkud Střevlík a Harry cítil, jak jím cloumá vztek.